Dan v průběhu věků
V době, kdy toto píšu, je Danovi cca rok a pět měsíců. Nemohu říct, že by frekvence výskytu zoufalých hysteráků byla během štěněcího, pubertálního a momentálního dospěláckého věku stejná. A to i přes fakt, že když jsem připravovala na přijetí přírůstku do naší rodiny, četla jsem, že povaha psů oproti fenkám se přes pubertu nemění. Dobře, Dan je můj první "osobní" pes, nemám s ním dlouholeté zkušenosti, takže se může jednat pouze o vsugerovaný subjektivní dojem, ale právě v tomto článku chci popsat změny, které v jeho chování a našem vztahu probíhaly.
I. "KDYŽ BYL PEPA JEŠTĚ MALÝ..."
Vím, že labradoři jsou oblíbenější a uplatňovanější plemeno v reklamním průmyslu, ale když jsem Dana poprvé viděla, okamžitě si mě získal. Něco tak sladkého a miloučkého se nedá popsat slovy. Přiznávám, že když se mu přehazovaly zuby ze štěněcích na dospělácké, byla jsem zděšená a znechucená jeho záchvaty vzteku. Pokud byste se ho v takové chvíli pokusili políbit, měsíc byste si léčili potrhanou čelist (naštěstí bez osobní zkušenosti). Jenže to vzteklé chlupaté něco bylo ostříhané hezky dohladka, na procházkách to mohlo být puštěné, ze všeho, co se dělalo s paničkou bylo úplně odvařené... Já vím, u štěněte nic překvapivého.
II. "K NAŠEMU DOMU PŘIŠLA VODA"
Po šesti měsících věku začal Dan projevovat známky znepokojujícího chování - začaly ho zajímat srnky, přestala ho bavit panička, procházky, začaly vzrušovat feny, chtěl se prát se psy. Puberta bylo období pasivity, ignorance, smutku, únavy, znuděnosti, znechucenosti - na obou stranách. Zní to strašně, že? Bylo to hrozné, ale se spoustu tím cennějších veselých okamžiků, zejména ke konci a na začátku. A jak vidíte (resp. věříte, čtete), dalo se to vydržet. Ale probrečené večery tam byly... (ach ne - už zase přiznávám hysterii a nevyrovnanost!)
Když jsem slýchala o pubertě, představovala jsem si ji, jako čas, kdy budu muset vynaložit veškerou trpělivost, abych vydržela s hyperaktivním, příliš veselým psím výrostkem. Jenže tak to nebylo. Neměla jsem chuť být trpělivá, když na můj veselý hlas Dan reagoval ukřivděným výrazem a unaveným šouráním!
III."TEN, KDO CHCE UVĚŘIT, VĚŘÍ"
Nechci vás moc vyděsit, tak nasadím trochu veselejší notu. Od puberty se hodně změnilo. Daník je pořád v takovém přechodu mezi adolescencí a dospělostí, ale teď můžu upřímně prohlásit, že jsem moc ráda, že ho mám. Není ideální, vlastně vůbec, ale většinu procházky ho můžu mít puštěného, práce s ním mě baví, když vytáhnu vodítko, může se zjančit radostí, občas se dokonce rozhodne správně mezi pachem v dálce a pamlskem u paničky. Za ty slzy to stálo, i náš vztah se zlepšuje. Už mě bere víc jako i autoritu i jako osobu velmi zábavnou.
Prosím, Daníku, vydrž to taky ty se mnou, slibuju, že se budu snažit!