Učení základních povelů: fenomén přivolání
30.4. Opravdu teď nemůžu říci, že by měl Dan přivolání na 100%. Popravdě na zahradě tak 85%, na louce cirka 50%... V lese jednoduše bez vodítka nebo stopovačky nemůže být. Jak je to možné? Vina je pochopitelně na mně, ale já za to vážně nemůžu! Až do šesti měsíců byl Daník naprosto v pohodě, běhal na volno a bez problémů se na přivolání zase vracel, pak skoro přesně na den oslavy mu začala puberta. Ta se projevila tak, že sem tam měl tendence prohánět srnky. Frekvence se zvyšovala a já zároveň nic nedělala, jen vodítko připínala stále častěji. Nakonec jsem si v předjaří řekla, že se k tomu musím konečně dokopat a koupila další motivační hračku a prádelní šňůru jako stopovačku. Jenže pak mé plány zhatila noha a - no, radši mlčím, zase bych si začala stěžovat...
22.5. A vůbec je to přivolání zajímavá věc, fenomén v kynologii. Půlka (nebo taky víc) psů v ČR ho nemá zvládnuté a na celém světě existuje celá řada způsobů jak ho učit, více či méně spolehlivě. Z té jedné poloviny musíme ještě odečíst "dvorkové" psy (jak jim soukromě říkám), kteří tento povel ani nepotřebují, protože za celý svůj život nevylezou ze svého dvorku; vyřadíme i "zabedněné" psy (to samé), kteří svou potřebu vykonávají na plínu na balkóně a v životě se nedostanou z bytu; nemůžeme počítat ani psy, které jejich páni neměli nikdy ani v plánu pustit z vodítka, psy týrané, psy toulavé. Pak nám zbydou psi, které si jejich páníčci toužebně přejí pustit z vodítka a neudělají to, psi, kteří jsou občas (ne pokaždé s dobrým koncem) z vodítka pouštěni, zatímco jejich páníčci trnou strachy o jejich zdraví a šťastný návrat a psi, kteří jsou právě teď trénováni, aby mohli patřit k těm vyvoleným vychovaným psům, kteří třeba vodítko ani nikdy nepoznali... (ne že tohle bych schvalovala, po velkém městě na rušné ulici to není zrovna bezpečné)
Já sama znám pár "světovějších" "profláknutějších" metod nácviku přivolání, které vám tu odprezentuji.
- stopovačka - To je způsob zastávaný často příznivci jistého p. Desenského, pak jsem ho taky našla v mé old fashiond kynologicko-myslivecké knize, ale zná to spousta lidí. Spočívá v tom, že psa uvážete na stopovačku (nějakou dlouhou šňůru), kterou za sebou vleče, dokud nemá přivolání na 100%. Pak se postupně zkracuje (stříhá), až skončí pouhou karabinou na krku psa. - Jenže jak v lese? A třeba s jorkšírem? Můj ani ne destikilový pes vleče 15m dlouhou prádelní šňůru a je to na něj prostě moc. Navíc mi to přijde - neosobní? Nic moc z opravdové spolupráce, u Desenského psa prostě přitáhneš a pak pochválíš a pohladíš, což by mého nenažrance moc neuspokojilo. Ale poskytuje úplnou kontrolu nad psem (za předpokladu, že mu nerupne obojek jako jednou Danovi).
- pamslkování - Takový ten "normální" způsob, který platí hlavně na nenažrance a pojí se s prostým přivoláváním s pochvalou. Jednoduše pes pobíhá, vy ho zavoláte a v začátcích ho nějak odměníte - hrou, pamlskem, pomazlením... - Tohle na Dana platilo, dokud s ním nezačala mlátit puberta. Platí pro psy spolupracující, bez loveckého zájmu - ovčáci, někteří retrívři, někteří voříšci: prostě psi, kteří na to mají. Velkou nevýhodou je, že pes má vždycky zadní vrátka, může neposlechnout, nemáme nad ním úplnou kontrolu.
- elektrický obojek - Metoda, ke které se většinou sahá, když vše selže. Jedná se o obojek, který nasadíme psu a skrz který můžeme vysílat zvukové signály nebo eletrické výboje. Tím psa můžeme potrestat nebo upozornit ho, že něco není v pořádku. - K elektrickému obojku mám dost výhrad. Naštěstí se teď dá el. impuls, resp. jeho síla, nastavovat, ale stejně bych to viděla radši jako poslední řešení, které mi nepřipadá moc humánní. Nikdy jsem ho však na sobě ani na psovi nezkoušela a nemám to v plánu, takže o této problematice moc nevím. Často se píše, že el. obojek patří do rukou pouze zkušeným, ale neměli by si právě tito zkušení umět poradit lépe?
- Crate games - Znáte Susan Garrett? Já ji dlouho neznala, ale teď vám můžu říct, že je to Kanaďanka zabývající se pozitivní motivací, agility, clicker trénikem, dogdancingem. Vytvořila kurz Recallers (doslova Přivolávači), ve kterém se zájemci učí pomocí her se psem, jak svého miláčka přivolávat. - Jo, je to fajn, ale mám já peníze, čas a úroveň angličtiny na to, abych se tam přihlásila? Ne. A proto je to taky pro spoustu lidí věc nedosažitelná. Neznám všechny hry, nejsem si jistá jejich pravidly, nemám zázemí pro to, abych si týdně natáčela Danův trénink a fakt nejsem si jistá, jak mám pro všechno na světě skombinovat lovecký výcvik a "crate games". So: nice and impossible.
No a jak já učím Dana přivolání? Kombinací většiny těchto metod, vyjma el. obojku, takže občas se vláčíme po loukách se stopovačku, hrajeme těch pár crate her, které znám, propamlskovávám, pouštím i bez vodítka - riskuji, zkoumám a pomalu postupuji kupředu (pravda, ne zrovna mílovými kroky). Ale Dan je v pubertě, takže když teď budu poctivě trénovat, v jeho dospělosti se nám to vrátí. Zrovna tenhle pátek jsem si ho dvakrát dohromady na cca 1/2 hodiny úplně pustila, často přivolávala, zpomalovala - a světe div se, nejsem zas K.O., jsem v pohodě a O.K.!!!